První pohled, který se nám naskytne po rozsvícení světel, je skličující bílá místnost. Tato věta zní téměř jako oxymoron, protože bílá přeci většinou poskytuje dojem čistoty, prostoru a elegance. Ale zde, v malém pokoji, jež se dá díky omřížovaným oknům nazvat vězeňskou celou, kde na oprýskané posteli sedí hubená postavička malíře, je efekt barvy zcela opačný. Scéna se během průběhu nemění a vlastně i samotná bílá barva jak Vincenta tak diváka po celou dobu pronásleduje. Malíř zírá. Zírá nepředstavitelně dlouhou dobu, každá sekunda se táhne. Konečně je ustrnulost prolomena, když na scénu vstupuje další postava. Stoupá si k posteli pacienta. Mluví na něj. On stále zírá bez pohnutí jediného mimického svalu. Po chvíli pochopíme, že nově příchozí je Vincentův bratr Theo. Už mluví dost dlouho. Rozhodne se, že odejde, když s Vincentem není řeč. Náhle však Vicent reaguje. Baví se s bratrem jako se starým přítelem. Až na určité výkyvy se chová naprosto normálně. Získám pocit, že jeho duševní nestabilita je více vinou ústavu, než jeho "posraný hlavy". Velice rychle však přichází obrat. Theo je jen představa...

Dlouho jsem musela přemýšlet, zda se mi herecké výkony postav, které se tuto Vincentovu odchylku od normy pokoušely řešit, líbily. Všichni byli totiž naprosto černobílí, jednoduší až archetypální. Slizký padouch v podobě psychiatra, jeho poskokové loutka a opilý hlupák i dobrotivý stařík jako ředitel léčebny, který nabízí pomocnou ruku v podobě nových metod léčby. Později mi ale došlo, že právě kontrast jejich prostoty a Vicentovy složitosti otevírá dveře do nepochopitelně spletité duše člověka, která byla nakonec ústředím tématem spíše, než-li životopisný obsah.

Pokud na závěr čekáte nějaké vysvětlující shrnutí a můj názor, čekáte marně. Nevím, ale jak říká Vincent, "kteréni jsou sračka." Řekla bych, že má pravdu.