Má čelist je zlomená a bolí. Jsem připoutaný k tomuto lůžku a nesmím se hnout, protože jsou mé svaly moc silné a mé kosti moc křehké. Naposledy za mnou přišla teď už nejspíš moje bývalá slečna. Je krásná, vždycky je tak krásná. Chtěl jsem jí to tedy říct, ale nejen že mi u toho praskla čelist a začaly téct slzy, což bylo i v mém nehybném stavu velmi ponižující, nevydal jsem ani hlásku. To bylo opravdu skvělé. Jen tam tak seděla, nemohla se mě ani dotknout, protože by i její hebké ruce zlomily mé křehké kosti. Dívala se na mě a plakala a já ji chtěl tolik obejmout, ale vzhledem k tomu, že bych se nejspíš nezvedl dost vysoko, aniž by mi praskla páteř, což by mě nejspíš zabilo, což bych si nejspíš přál, neudělal jsem to. Myšlenka na smrt je vzhledem k mému stavu zřejmá, ale pak přišel doktor a navrhl mi, abych udělal to, co teď dělám.
„Dobré odpoledne, Paule. Vidím, že se vám daří dobře.“
Uvnitř jsem se rozchechtal na celé kolo a myslím, že to doktor poznal. Pokynul jsem mu, velmi opatrně a usmál se. To můžu. Usmívat se.
„Přišel jsem vám udělat zajímavou nabídku. Jelikož je to vaše nadace, kdo sponzoruje tuto kliniku a jelikož si vás velice vážíme, napadlo nás, že bychom vám zvýšili kvalitu vašeho života. Existuje možnost, že byste začal komunikovat přes přístroj. Zobrazovaly by se na něm vaše myšlenky. Jsou to jen elektrody, není to bolestivé a budete moci třeba napsat knihu.“ Doktor se smutně usmíval, což jsem nechápal. Asi si myslel, že odmítnu, že jsem to vzdal, ale já jsem ještě docela živý a ještě jsem dostkrát neřekl svojí slečně, že ji mám rád. Jak to říká Shakespeare, nemůžu zemřít, protože mě tu drží ona. I když by byla smrt vysvobozením. Navíc jsem si vždycky přál napsat knihu.
Před monitorem seděla mladá dívka, stenografka. Přepisovala moje myšlenky, které se jako věty jedna za druhou objevovaly na monitoru. Zrovna jsem vyprávěl o svém životě, o tom co mě baví. Celá kapitola byla jakoby samozřejmě nazvaná Sentimentální žvásty. Pokaždé když jsem myslel na něco potencionálně dojemného, okamžitě jsem se to snažil shodit nějakým hnusným cynismem, jelikož jsem přesvědčen, že pokud má někdo právo na cynismus, je to právě umírající muž. Po chvíli mého strukturovaného vyprávění se stenografka začala mračit. Přestávalo se jí to líbit. Psala jakoby nic, bez přestání, i když jsem zrychloval, což okamžitě přestalo dávat smysl. Pak najednou udělala tečku, velmi důrazně a přestala psát. Otočila se na mě: „Myslíte si, že tímhle někoho zaujmete! Myslíte si, že váš cynismus někoho zajímá? My, pracující lidé, máme taky své vlastní problémy! Zní to přihlouple a dětinsky. To, že jste připoutaný na lůžko z vás nedělá kdo ví koho! Jestli si myslíte, že umírání je důvod pro cynismus, pak se pletete. Nemáte žádné starosti. Nemusíte nic a všechno dostanete pod nos! Já taky jednou umřu a nejsem kvůli tomu cynická jako vy!“ Vzala kabát a velmi rozzlobeně odešla.
Musel jsem nad svým chováním přemýšlet. Umírání všechno mění. Člověk začne přemýšlet nad všemi těmi křivdami, které způsobil. Asi nejzajímavější však na této příhodě bylo, že onu slečnu stenografku během několika hodin po tom, co odešla, srazilo auto. Naštěstí přežila, ale i tak jsem se kvůli tomu cítil jako pěkné trdlo, pokud nepoužiju žádné ze všech těch sprostých nadávek, které mě napadají. Přemluvil jsem doktora, aby mě za slečnou přemístili a aby jí koupili kytici růží. Nechal jsem doktora napsat dopis. Samozřejmě jsem se i jemu omlouval, protože jsem věděl, že má i jinou práci, ale zkrátka jsem potřeboval odlehčit svědomí.
Poté co se uzdravila a dostala můj dopis a květiny, za mnou přišla a mlčky zasedla k psacímu stroji. Byl jsem v tu dobu trochu rozzlobený. Má slečna mi poslala dopis, že se se mnou loučí a odjíždí pryč. Našla si někoho, kdo jí pomohl se vyrovnat se ztrátou mě, jako kdybych už snad byl mrtvý. Ale chápal jsem ji. Přeci jen je pro mladou dívku lepší člověk, co jí může obejmout a fyzicky ji uspokojit, než kripl na lůžku, co jí může leda tak něco namyslet na monitor. Vtipné je, že když člověk umírá, vyrovnává se s rozchodem o dost jednodušeji. Jakkoliv to zní vtipně, nechtěl jsem dát najevo žádnou slabost, a proto jsem začal, opět trochu cynicky mluvit o ženách, o tom, jak je těžké jim vyhovět a porozumět, a že občas opravdu nechápu, co dělám špatně nebo co po mně chtějí. Upřímně si myslím, že to ode mě muselo znít vskutku vtipně, jelikož můj nejbližší kontakt se ženou byl ten, když mi sestra vyměňovala fýzák a pleny.
Začala chodit každý den. Nic neříkala, jen zasedla, naslouchala a psala jako stroj. Bylo to nepříjemné. Měla přeci duši. Musela se někdy nějak zatvářit. A přesto to nedělala. Začal jsem tedy psát novou kapitolu. Příběh. Příběh, jehož hlavní postavou byla ona. Dost důkladně jsem ji popisoval, všímal si každého detailu. Vlasy rámují obličej, dopadají na prsa. Žádný makeup. Košile zapnutá až ke krku, upnuté kalhoty. Nijak zvlášť vysoká. Vysportovaná postava. Překrásný úsměv. Dívka stále nehnula brvou.
Když člověk umírá, dost se mu vyjasní životní cíle. Někdy dokonce pochopí, že jsou nesplnitelné a proto je opustí a najde si takové, které jsou zdánlivě nesplnitelné. Abych byl upřímný, bral jsem to i jako takovou challenge, prostě ze srandy. Rozhodl jsem se, že ji sbalím. Abyste věděli, začal jsem úvahou. Docela intelektuální, aspoň podle mého názoru. Zamyslel jsem se nad tím, jestli existuje Guinessův rekord v počtu žen sbalených z nemocničního lůžka. Uznávám, že zas až tak intelektuální to nebylo, nicméně jsem si všiml, že se slečna občas pousmála. Byl to jen začátek. Skoro nerozeznatelné náznaky. Ale sázka na kvalitní a jemný černý humor a dávku brutální sebekritiky podané jakž takž vtipně vcelku vyšla. Zmínil jsem taky, že moje další kniha se bude jmenovat: „Jak sbalit holku z nemocničního lůžka pro blbce“.
Když přišla další den, byl jsem hodně nevyspalý, což se ale neprojevovalo jinak, než že jsem velmi pomalu myslel. Celou noc jsem musel přemýšlet nad ní. Přemýšlel jsem, co bych jí řekl, ale nic mě nenapadalo. Bylo to hrozně těžké, zvlášť proto, že jste se nemohli jen tak mrknout na net, hledat inspiraci. Měl jsem jenom sám sebe. Čili jsem myslel velmi pomalu. Slova nedopadala na obrazovku ve větách, ale samostatně. Nedávala moc smysl. Chyběly spojky, předložky. Nebyl jsem produktivní. Na konci jsem se omluvil a vyčerpaně usnul. Přemýšlení je vyčerpávající.
Rozhodl jsem se, že myslet prvoplánově nad takovou věcí nemá smysl. Až přijde, něco vymyslím, chytrý jsem na to dost. Navíc, je nemožné, aby mi odolala. Jsem charismatický, vysoký, mám spoustu šrámů, takže vypadám drsně a navíc mám tuhle fakt ostrou postel, do které by se taky vešla. Tyhle myšlenky mě povzbudily. Když se tedy přesně v deset začaly otevírat dveře, myslel jsem, že jsem připravený. Jestli existuje nějaký jiný obecný příklad manifestace překvapení než vánoční stromeček, tak je to libovolná žena. Čekáte, že nějaká bude, ale to jaká bude, vás stejně vždy překvapí. V tuto chvíli to bylo pozitivní překvapení. S negativními následky. Způsob, jakým se oblékla, mi zkrátka a dobře na chvíli vyrazil dech, což zapříčinilo, že mě musel ošetřit doktor. Měla šaty. Takové ty letní, které se do nemocnice nehodí, protože jsou hezké a pacienti by je okoukali. Vlnily se jako moře s ranním vánkem, splývaly jí po těle jako nehybný plavec, který se snaží hrát mrtvého. Napadlo mě, že bych měl možná mluvit o tom, že jsou nemocnice tak ponuré.
Je to pravda, některá místa v nemocnicích by mohla být barevnější, protože ta ponurost ničí pacientům morálku. Upadají pak do mizérie a cynismu, což přímo ohrožuje je a nepřímo všechny ostatní. Napadá mě, že by možná i personál mohl občas zahodit strašidelné bílé pláště, které nahání lidem hrůzu a obléci se do něčeho veselejšího, co všem vylepší náladu.
Když dopsala, sbalila si věci a odešla. S veškerou silou, kterou jsem nastřádal, jsem se ohlédl za ní, jen abych ji viděl naposledy.
Další den ráno jsem se probudil slepý. Vyděsilo mě to. Přišel doktor a řekl, že to způsobila má nemoc. Jeho hlas byl konejšivý a uklidňující, ale jak se říká, lidé co ztratí zrak, získají na dalších smyslech. Poznal jsem v jeho hlase určitý smutek, jistou beznaděj, která mi říkala, že ztráta zraku je velmi blízko ke ztrátě života. Celkově mě to ale spíš vyhecovalo. Na smrtelné posteli je v jistém stádiu každý pozitivistou. Rozhodl jsem se, že zaberu a že dosáhnu svého cíle. Pak ale najednou přišla a začala se mnou mluvit. Vlastně mi spíš řekla, že je to ona, kdo přišel. Teprve teď mi došlo, jak krásný hlas vlastně má. Opět jsem byl docela bez myšlenek.
Věděl jsem, že jsem slepý. Že další den se mohu probudit hluchý. Že se mohu neprobudit vůbec. Měl jsem strach, že nestihnu říct to, co chci říct. Tak jsem jí řekl, že jsem se do ní zamiloval. A že to byla ona, kdo mě vyléčil z mého života. Uslyšel jsem kroky a ucítil jsem její dech u svého obličeje. Políbila mě. Trvalo to moc dlouho. Přerušil jsem dýchací rytmus a dostal zástavu. Doktoři mě už nedokázali oživit. Zemřel jsem.
