Maria se zvedla ze svého lůžka a svraštila obočí. Na hodinkách, které měla vedle postele, byl naprosto nesmyslný čas vzhledem k tomu, jak vysoko bylo slunce nad obzorem. Nakonec jí však došlo, že na hodinkách ještě nezměnila čas s přihlédnutím k faktu, že přiletěla teprve včera v noci. Dnešní den pro ni měl být pouhým seznámením s jejím nejnovějším úkolem. Oblékla se do županu a vyšla na terasu malého domku. Měl bílé zdi, střechu se sešlými taškami a velký výhled moře. Na to, že pracovala pro OSN, ji její nadřízení zrovna nedrželi v luxusu. Dnešní den byl jasný, mraky se komíhaly sem a tam a projevilo se to také na ruchu malého města. Nacházela se na Palau. Je to malý státeček uprostřed tichého oceánu. Postrádá státní dluh, policii i armádu. Lidé tu žijí vcelku spokojeně, a proto se zdál být úkol, který měla Maria dostat, velmi jednoduchý.

Oblékla se do košile a upnutých džínů. Nasadila si černý klobouk, který jí zakrýval její hnědé vlasy. Sepla laptop, který ležel na stole uprostřed skrovné kuchyně. Otevřela poštu a důkladně si pročetla pokyny pro svou nejnovější misi. Jejím úkolem bylo vyšetřit zvláštní aktivity okolo Charlese Mourizy. Mouriza byl zdejší podnikatel a v přesných intervalech navštěvoval dům na kraji města, jehož údržba a ochrana byla placena ze zvláštních finančních fondů OSN, Charles byl ve spisu označován jako správce financí a nemovitostí. Mariin úkol spadal pod jurisdikci „finančního úřadu“ OSN. Musela tudíž zjistit, co se s penězi opravdu děje a zda nejde o únik.

Charles Mouriza byl devětadvacetiletý ženatý podnikatel, který se staral důkladně o své dvě děti, ženu a celý svůj byznys. Pracovitějšího a spořádanějšího muže byste jen těžko hledali. Měl několik vad, jako že si okusoval nehty, na každou otázku odpovídal dalšími dvěma a po ránu nedokázal vstát na čas, ale jeho blízcí ho zbožňovali takového, jaký byl. Zvláště jeho humor a rozcuch. Jeho žena Kate byla architektkou a svou práci doslova milovala. Co však milovala víc, byli dvě její děti a její manžel. Žili v domku na kraji města, na břehu moře.

Charles zrovna pomáhal s oblékáním svému synovi, když se domů vrátila jeho žena, která odjela nakoupit na snídani do města. Charles se už měl být dávno v práci, ale zaspal.

„Poslyš zlato, neměl bys být už dávno v práci?“, zeptala se Kate Charlese.

„A kdo by prosimtě pomohl Petrovi s rukávy? A navíc, nikdo snad ode mě neočekává, že přijdu načas, no ne?“, odpověděl Charles a prohrábl si vlasy. Kate se doširoka usmála a poslala Charlese do koupelny. Děti se šly nasnídat a již umytý Charles také zasedl do čela stolu, na který Kate nachystala snídani. Když byli s jídlem hotovi, všichni nasedli a Charles postupně zavezl nejdříve děti do školy a poté ženu do práce. Nakonec se vydal do městského přístavu, kde byla jeho rybářská společnost Ryby Mouriza.

Maria čekala před budovou rybářské společnosti dobrou hodinu a už po několikáté si všimla, že se svalnatí muži, co chodí dovnitř a do skladiště hned vedle, pochechtávají. Jednoho, co procházel okolo, si tedy zastavila a slušně se zeptala, co mu přijde tak vtipné: „Mohu se zeptat, čemu jste se smál?“ Muž si jejího tónu všimnul a odpověděl: „Nebuďte tak pasivně agresivní, slečno. Nejde o vás. Čekáte na Charlese, že? Musel by se stát zázrak, aby Charles někdy přišel do práce včas. Budete muset počkat ještě tak hodinu než přijde. Ale pochybuju, že si na vás udělá čas. Poslední dobou máme hodně práce a firma roste, takže Charles prostě nestíhá.“

„Jsem si jistá, že na mě si Charles čas udělá“, řekla Maria s úšklebkem.

Přesně jak říkal svalnatý dělník, Charles se dostavil asi za hodinu. Pokusila se ho zastavit už na ulici, ale Charles ji prostě nevnímal. Musela tedy za ním. Jeho kancelář byla v patře budovy, byla malá a pro hosta v ní bylo jen jedno příšerné křeslo. Zaklepala a vešla dovnitř. Charles se přehraboval v papírech na svém stole. Pokud šlo o chaos, byl v něm Charles přeborník.

„Dobrý den, mé jméno je Maria Vinterová. Jsem pracovník finančního úřadu OSN. Mám za úkol zjistit, kam jdou peníze, který vám posílá zvláštní fond.“

„Vy jste tu kvůli tomuhle? Asi se dalo předpokládat, že někdo jednou přijde, že? Přijďte v úterý ve dvě. Rád Vám to ukážu“, řekl Charles a jen tak se snůškou papírů z místnosti odešel. „Tolik k naplňující konverzaci. Tenhle chlapík je divnej.“ řekla Maria a odešla.

Charles večer přijel domů, kde jeho žena a děti právě chystaly večeři. Charles se s nimi najedl a pak se posadil na gauč vedle dětí, které sledovaly večerníček. Kate mu sedla na klín a objala ho. Charles ji také objal a řekl: „Dneska jsem potkal nějakou úřednici z finančáku OSN. Chtěla vědět, proč od nich dostáváme peníze. Nevypadala, že by něco věděla o Ginovi. Jednou někdo takový asi přijít musel, no ne?“ Kate se na něj usmála: „Klid, všechno bude v pořádku. Řekneš jí pravdu. A pak ji vezmeš za Ginem. On jí to vysvětlí.“ „Myslíš, že to je dobrý nápad? Však víš, jaký umí být mrzout, ne? A kdyby řekl něco nevhodného, mohli by nám ty peníze i vzít, ne? Víš jak Ginovi na tom domě záleží…“, řekl Charles. Kate ho konejšivě pohladila po zádech: „Neboj. Gino toho pro ně udělal dost.“ „Toho se právě bojím“, pomyslel si Charles.

Byly dvě hodiny. Charles nervózně přešlapoval před dveřmi od hlavní garáže, kde měl mít sraz s agentkou OSN. Maria přijela pozdě, jelikož očekával Charlesovo zpoždění, což se ukázalo jako neopodstatněné. Charles neochotně nastoupil do jejího vozu a říkal jí, kterou cestou se má vydat. Když vykličkovali z města, stoupali strmou cestou na útes. Byla to velká travnatá louka, jíž dominoval bílý dům. Vedla k němu upravená kamenná cesta a domek byl obklopen několika záhony rajčat a tulipánů. Domek byl dvoupatrový, měl velkou verandu a výhled měl na město i moře. Bylo tu úžasné ticho a klid, slunce pražilo na střechu a vítr si v rytmu přílivu pohrával se stébly trávy. Maria zaparkovala auto na příjezdové cestě, vystoupila ven a rychlým krokem se vydala k domku. Charles rychle běžel za ní a zastavil jí: „Počkejte! Musím vám něco říct. Na Gina musíte opatrně. Má toho hodně za sebou, jeho humor je břitký jako vír tornáda a když se mu nebudete líbit, nepromluví s vámi ani slovo.“

Maria se usmála: „Rozumím. Ale něco mi bude muset říct, jinak mu přestanou chodit naše peníze.“ Otočila se a zaťukala na dveře domku. Charles si však předních dveří nevšímal a přesunul se podél severní zdi na terasu s výhledem na moře. Maria pokrčila rameny a šla za ním.

Na terase seděl starý muž. Mohlo mu být tak pětaosmdesát, měl krátké střapaté vlasy, brýle, dlouho dýmku, ze které vyfukoval hořký, čpavý kouř, béžové šortky a bílou košili, na nohách neměl ponožky, ale jen zelené pantofle. Podél zápěstí mu visely hodinky, jejichž pásek byl moc dlouhý, což ale Ginovi zřejmě nevadilo. Měl vypracované svaly na rukou i nohou, ale z tvaru jeho břicha bylo poznat, že si dopřává. Vedle něj stál stolek. Na stolku se nacházela krabička s tabákem, láhev drahého rumu, kola a sklenice s tmavou břečkou, ledem a citronem. Také tam ležely dvě knihy. Jejich názvy, „Nic jiného nás nečeká“ a „Tlukot jeho křídel“, byly ovšem příliš abstraktní, než aby o jejich čtenáři bylo možno něco vyvodit. Křeslo, na kterém muž seděl, bylo dřevěné, ne příliš pohodlné a nebyla na něm jediná poduška. Ani to ovšem Ginovi zřejmě nevadilo.

„Otče! Dlouho jsme se neviděli! Musím ti někoho představit“, zdravil halasně Charles Gina.

„Charlie! Tak ses zase přišel podívat na svého otce. Jak hezké. Ovšem vidím, že místo dalšího rumu jsi mi přivezl jenom neštěstí. Tak kdopak to je?“, řekl Gino, aniž by sdílel Charlesův entusiasmus.

„Dobrý den, Gino. Já jsem Maria. Jsem z finančního zastupitelství OSN. Kvůli převádění tajných dokumentů do počítačové podoby je potřeba ověřit, kam vedou naše peníze a jestli se nejedná o úniky. Zodpovíte mi jen pár otázek a pak se rozloučíme, ano?“ Maria se snažila tvářit, jak nejmileji mohla, ale moc to nepomáhalo.

„Vy mladí musíte jít hned na věc, že? Charlie, nechci s touhle ženou mluvit. Nemůžeš jí to říct ty? Stejně znáš ten příběh líp než já.“

„A proč s ní nechceš mluvit, otče?“ zeptal se Charles zoufale.

„Nelíbí se mi její klobouk. Je příšerný. Promluvím s ní jedině tehdy, když ho shodí z útesu.“

„To myslíš vážně, Gino?“ zeptal se Charles ještě zoufaleji.

„Dědek jeden“, pomyslela si Maria a řekla: „V pořádku, hlavně když to budeme mít za sebou.“ Vzala klobouk a zahodila ho.

Gino se zvedl z křesla a zavedl Charlese a Marii do malé kuchyně. Charlesovi nalil do broušené sklenice whisku a Marii napustil pitnou vodu z kohoutku. Sám upil z tmavé břečky, zasedl za stůl a začal vyprávět: „Před více než padesáti lety jsem tady na Palau pracoval na tajném projektu pro OSN. Po tom, co svět zažil hrůzy války, došlo k rozpadu Společnosti národů a všichni měli strach z atomových bomb. OSN se rozhodla, že se pokusí poslat člověka do budoucnosti, aby se mohla připravit na věci, které se stanou. Jinými slovy se dá říct, že jsme tu na Palau pracovali na stroji času. Tento stroj času jsme měli sestrojit proto, abychom zjistili, jako cestou se má svět vydat, aby se předešlo katastrofě. Bylo to velmi drahé a časově náročné, jelikož jednotlivé části byly vyráběny a smontovány na různých místech ve světě, aby došlo k naprostému utajení. V roce 1979, deset let po přistání na měsíci, došlo k první cestě do budoucnosti. “ Charles udělal pauzu, napil se břečky a pokračoval: „Člověk, který byl poslán do budoucnosti, jsem já. Cestoval jsem časem o sto let dopředu, strávil jsem v tom světě 10 měsíců a důkladně jsem prostudoval vše, co se v této časové linii stalo. Poté jsem se byl z budoucnosti vyjmut a vrátil jsem se zhruba pět minut poté, co jsem odešel. Poskytnul jsem důkladné hlášení radě bezpečnosti OSN. Tato informace je však přísně tajná. Ale v podstatě šlo o to, že pokud opadne snaha o udržení světového míru, svět bude zničen. Také jsou velká rizika nemocí a znečištění, i tyto věci musí být omezeny.“ Charles se opět napil.

Maria si všechno důkladně zapsala, aby to mohla ověřit u svých nadřízených. Charles dopil rum, položil sklenici na stůl a dokončil vyprávění: „V tomhle domě proběhla ona cesta. Celý výzkum musel být zničen, akorát tenhle dům nechali stát. Teď mě v něm nechávají bydlet a platí mi důchod.“ Maria pokynula hlavou. To co slyšela, ji velmi udivilo. Prověrku měla dost vysokou, ale o existenci tohoto projektu dosud nic nevěděla. Maria se zeptala Gina ještě na několik otázek a pak mu oznámila, že se mu ozve. Charles ji vyprovodil ven, ale neodjel s ní. Poté se vrátil zpět do domu.

Gino seděl na terase a Charles si sednul do židle hned vedle něj.

„Poslyš, Gino, neměl jsi na ni být tak hrubý. Ta žena tě může připravit o tenhle dům. Na tom ti přeci záleží, ne?“

„Občas mám pocit, že ke mně lidé chovají málo respektu. Udělal jsem toho tolik.“

„Hm. Z budoucnosti si ale stále nic nepamatuješ, je to tak, že? Navykládal jsi svým nadřízeným pěknou snůšku nesmyslů, aby sis zachránil krk.“

„Hlavně abych zachránil světu krk. V té době jim atomová válka přišla jako dobrej nápad. Chápeš to? Zachránil jsem svět před vyhlazením a nikdo se to nikdy nedozví. Přijdu si tak nedoceněný.“

„Nojo. Jsi hrdina, Gino, jen co je pravda. Ale nejsi hrdina, o kterém se svět dozví. Jsi hrdina všední, ten, kterého svět potřebuje.“