S hlavou za oblaky Doporučený

V rámci letního odpočinku mezi brigádama jsem napsal takovou odlehčenější povídku o mimozemšťanech, lásce a nebezpečí, které na vás číhá, když vyměňujete gumy na dálnici. Přeji příjemné počtení! Příští měsíc se můžete těšit na povídku jménem Impeachment.

Bylo krásné ráno. Nad mořem se zvedalo mohutné okrouhlé kolo, které zahřívalo svým svitem celý kraj. Foukal rychlý studený vítr, dozvuk noční bouře. Svítání byla spása pro vyčerpané námořníky, kteří se snažili proklestit si cestu skrz nástrahy Atlantiku. Malý přístav poblíž brazilského města Euca vítal s otevřenou náručí první horké paprsky. Městečko sloužilo pro dva účely. Jako domov pro několik desítek rybářů, kteří lovili ryby v oceánu a pak také jako ubytovaní pro několik málo vědců pracujících ve stanici u mohutného okrouhlého satelitního přijímače na skalnatých pahorcích. 

Juan rozespale otevřel oko. Stál nad ním jeho čtyřnohý přítel a nedočkavě vrtěl ocasem. Juan se musel usmát. Jeho pes, říkal mu Modroočko, byl nezbeda. Každé ráno vylezl na postel, na kterou lézt nesměl, olízl mu tvář a dožadoval se okamžitého vyvenčení. Juan se nezmohl na odpor. Oblékl bílou košili, nasadil brýle a hodinky a nasoukal se do plátěných kalhot. Vzal si jen peněženku, aby si po cestě mohl koupit kávu. Vyběhl se psem ze dveří a běžel na pláž. Svítat začalo asi před půl hodinou, což znamenalo, že stánek s kávou otevře během několika desítek minut. To si stihne důkladně zaběhat a Modroočko se unaví. 

Hra se psem ho bavila. Byla to snad jediná věc, ze které byl Juan opravdu šťastný. Cítil se jako malé dítě. Mohl zapomenout na svoji práci a prostě jen házet klacek a cákat vodou. Stánek otevírá za pět minut. Byl čas se k němu vydat. Kávu pil zásadně tmavou, ale bohatě si ji sladil medem. Bylo to jeho zvykem už od útlého mládí. Když se ve svých deseti letech naučil mlít kávu, samotný nápoj mu dobrý ještě nepřipadal. To přišlo o několik let později. Poté si hořkosladkou chuť zamiloval. Pravidelně snídal kávu s medem a grepfruit posypaný cukrem. Snídaně pro něj byla základ dne, bez ní by nebyl schopen nic udělat. Káva ale nebyla úplně ten jediný důvod, proč ke stánku chodil. 

Cestou pro svůj životabudič skoro klusal, pak si ale uvědomil, že přijít tam mokrý od mořské vody a se špinavými flíčky po celém těle by nejspíše nebyl nejlepší nápad. Naštěstí to měl k domovu jen pět minut, a proto se vyrazil převléknout a osušit. Přestože byl pes už vyvenčen, rozhodl se ho Juan vzít sebou. Došel ke stánku přesně ve chvíli, kdy se otvíralo. On to vlastně nebyl úplně stánek, byl to takový dřevěný stolek před kavárnou. Každé ráno tam stála servírka a rozlévala kávu a prodávala malé dobroty k snídani. Pro Juana už měla předchystaný balíček. Když ale dívka viděla, že jde i se psem, zanechala chystání prodeje a rozběhla se s ním pomazlit. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč Juan bral psa s sebou. Přišel si kvůli tomu trochu trapně, ale když to fungovalo... 

Poté co s dívkou prohodil pár slov a vypil kávu, obveselen vyrazil do práce. Pracoval za městem, v malé laboratoři u přijímače. Jeho práce byla velmi speciální. Přijímal ze satelitů zprávy a přeposílal je dál. V podstatě třídil poštu. Ale byla to práce záslužná, jelikož sám spravoval mohutný satelit na obloze a o něco menší tady na zemi. A moc peněz za to nebylo. Důvod, proč tuto práci vykonával nebyl ten, že by rád znal okamžité počasí z půlky zeměkoule jako první, ani to, v jakém městě zrovna vybouchla bomba. Zajímal ho vesmír. Vlastně to byla vedlejší funkce satelitu. Satelit uměl zachytit signál z vesmíru. Juan tu práci dělal, protože chtěl objevit mimozemšťany.

--:--

„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala se dívenka Juana. 

Juan se díval na nebe a chvíli mu trvalo, než odpověděl: „Nahoru na kopce. Dneska uvidíme padající hvězdy!“ Camille, jak se tato dívenka jmenovala, se ta myšlenka moc nezamlouvala: „A naviděli bychom je stejně dobře i kdybychom šli třeba do parku? Nechci chodit až nahoru.“ Juan jakoby ji ani neslyšel: „Myslíš si, že tam někde jsou? Však víš, mimozemšťani.“ Camilla se zatvářila znuděně: „Já nevím. Já v to nevěřím.“ Juan zasněně založil ruce za hlavou a bez ustání šplhal do kopce: „Já v to věřím. Chtěl bych je moc a moc potkat. Podívej, už jsme skoro nahoře!“

Ačkoliv byla cesta hrozná a Camilla měla strach, musela uznat, že Juan vybral dokonalé místo. Bylo z něho vidět nejen na celý přístav a moře, ale také na bezmračné nebe. „To je krása!“, prohlásila a zasněně pohlédla na Juana. Milovala ho. Juan se díval na nebe. Zvedl ruku a nadšeně pištěl: „Vidíš?! Támhle jsou! Padající hvězdy.“ Camilla se cítila skvěle a zároveň nesmírně smutná. Byla to krása, že ji vzal sem, ale skoro to vypadalo, jako by si ani neuvědomoval romantičnost situace. Pokusila se mu tedy pomoci: „Je mi zima.“ Ono to vskutku byla pravda. Juan se snad poprvé za večer otočil na ni. Do široka se usmál a obtočil ji ruku kolem ramen: „Víš co? Hvězdy jsou krásné, ale já mám chuť na čaj. Souhlasíš?“ Jistěže souhlasím, pomyslela si. „To je skvělý nápad!“

--:--

„Ola!“, zakřičel Davido, když viděl Juana přicházet do práce. Pokud se někdy stalo, že byl Juan smutný, byl to právě Davido, kdo ho dokázal rozveselit. Byl to jediný člověk na světě, co trpěl úplně tím stejným typem šílenství. Teda částečně. Na rozdíl od Juana měl Davido manželku a dítě na cestě. Dali si společně kávu a pak překódovali první várku informací. V poledne má přijít další a do té doby oba pili kávu a hádali se o tom, zda je výhodnější klonovat ovce nebo krávy. 

Na odpolední várku kódu se Juan těšil nejvíce. Bylo v ní pozorování z vesmíru. Tentokrát v ní bylo něco zajímavého. Přišel signál z kvadrantu Delta, jednalo se o planetu, na které jsou přijatelné podmínky pro život. Rozeslal kódy a pak provedl jejich analýzu. Bylo to vzrušující. To nejzajímavější za poslední půl rok. Trvalo to několik desítek minut. Informace pak odeslal a otočil se na hodiny. Byl čas odejít. Dnešní večer nebyl jako ty ostatní. Už nesmí přijít pozdě. 

--:--

„Dobrý den. Měl bych tady dneska mít rezervaci na jméno Juan Peres,“ zamumlal uřícený Juan při příchodu do restaurace. Číšník se na něj se smutným výrazem otočil: „Ano, to vím. Byla tady nějaká dívka. Čekala asi půl hodiny a pak odešla.“ Juan se zatvářil zničeně. Omluvil se číšníkovi a dal mu spropitné. Pak se odšoural z podniku. Potloukal se městem. Přemýšlel, jak by se jí omluvil. Pak mu zazvonil telefon. Volal Davido. Satelit přijmul nějaký zajímavý signál. Juan okamžitě zapomněl na všechny problémy a vyrazil do kopce. Běžel, jako by ho hnal houf rozzuřených psů. 

Camilla stála na rohu ulice. Pozorovala restauraci a plakala. Viděla, jak mladík vchází dovnitř a pak se smutně šourá ven. Když vyšel ven, chtěla jít za ním a pořádně mu domluvit, ale když viděla, že mu zvoní mobil a jemu se rožnuly oči jako ranní slunce, rozplakala se jen více. Pozorovala, jak mladík vybíhá směrem k satelitům na kopci. S pláčem došla až domů a po několika hodinách bezmyšlenkovitého zírání do stropu usnula. 

--:-- 

Juan se jakž takž stíhal stavit v obchodě. Nejdříve jí chtěl koupit nějaké květiny, pak si ale vzpomněl na něco lepšího. Dívka doslova zbožňovala origami. Jako malí skládali papírové růže. Stihl se zastavit doma, umýt se, vyndat několik posledních papírů z tiskárny a složit z nich několik pomuchlaných růží. Když byl se svým výtvorem spokojen, vydal se do města. Měl na sobě šedé sako, bílou lněnou košili a tmavé kalhoty. Když se rychlým klusem dostal až k restauraci, dívka tam ještě nebyla. Dokázal to. Sedl si ke stolu a objednal si vodu. Čekal jen několik minut, než ji uviděl skrz prosklenou zeď restaurace. Byla překrásná. Měla na sobě krátké šaty v barvě, jejíž jméno by nejspíš určil špatně, ale nejblíž se blížila červené. Nebo si to alespoň myslel. Došel až k ní, pozdravil ji a odsunul jí židli. Pak, až si sedla, jí dal kytici papírových růží. Do široka se usmála, vstala a objala ho. Poté si sedli a objednali si jídlo. 

Juan to měl moc dobře promyšlené. Věděl, že dívka zrovna nemá v oblibě chapadlaté potvůrky, které on miloval. Proto se přemohl a dal si risotto s houbovou omáčkou a k tomu objednal láhev bílého vína. Dívka si objednala těstoviny s kořenovou zeleninou. Když se najedli, popíjeli víno a povídali si. Dívka pracovala v restauraci a on pracoval na kopcích v laboratoři, takže co se týče práce, moc společného toho neměli. Pokud šlo o knihy, to byla jiné. Tentokrát diskutovali o moderním klasikovi dobrodružné literatury, Danu Brownovi. Juan prosazoval názor, že jeho nejlepší kniha je Pavučina lží, Camilla tvrdila, že je to Digitální pevnost. 

Pak se ale stalo něco, co změnilo situaci. Začal zvonit Juanův telefon. Juan vstal, omluvil se a vzal hovor. Opět volal Davido. Přišla další zpráva. Prý průlomová. Že musí okamžitě přijít. Juan se otočil na Camillu a položil telefon. Mohl klidně zůstat tady s ní a jít do práce zítra, ale musel to vědět. Zašel k baru a zaplatil. Pak chtěl jít ke stolu za Camillou, aby se jí omluvil, ona už ale odešla. Růže nechala ležet na stole. Juan pokrčil rameny a rozběhl se ven směrem na kopce. 

Později se ukázalo, že zpráva zas tak průlomová nebyla. Kód byl falešně pozitivní. To se občas stávalo. Satelit se prostě spletl. Juan vypil s Davidem kávu a pak ho vyprovodil domů. Jakmile se Juan dostal domů, pozdravil se psem. Pohladil ho a vypustil ho na chvíli ven. Poté se vrátil domů, sedl si na pohovku, otevřel plechovku nechutně sladké zázvorové limonády a s opovržením sledoval zprávy ze světa. 

Náhle uslyšel, jak pes hlasitě štěká. Pokusil se na něj zakřičet, aby ho zklidnil, ale nepomáhalo to. Zvednul se z pohovky, aby se podíval, co se děje. Viděl, jak někdo odchází od jeho vchodu. Otevřel dveře, ale to jediné co na ulici bylo, bylo ujíždějící auto. Podíval se do schránky. Našel tam něco, co by v době e-mailů neočekával. Dopis.

--:--

„Milý Juane,

Dlouho jsem přemýšlela, jak ti to říct, ale nenašla jsem žádnou jinou cestu. Miluju tě. Snažila jsem se ti to, a domnívám se, že docela zřetelně, naznačit už dlouhou dobu, ale ty jsi to skoro nevnímal. 

Není to tím, že bys byl workoholik. Ty jsi posedlý. Posedlý honbou za něčím, čeho nemůžeš nikdy dosáhnout. Víš, přemýšlela jsem o tom. Ty toužíš potkat ve svém životě mimozemšťana. Ale to se ti nepovede. Ve vesmíru, který jsme do teď prozkoumali, žádní mimozemšťané nejsou. Proto zkoumáme dál. Ale ta vzdálenost je tak obrovská, že její překonání by trvalo dobu delší, než jsi schopen se dožít. I kdybys objevil mimozemšťany třeba dnes, trvalo by sto let se k nim dostat. Nechci to stavět tak, že ta práce, co děláš, je nezáslužná. Jen to, o čem sníš, není splnitelné. Proto se tě ptám. Nebylo by jednodušší, kdybys svůj sen předal někomu, kdo si ho může vyplnit za tebe?

Já jsem teď na cestě na letiště. Letím za svojí rodinou do Ameriky. Už to nevydržím. Nemůžu tu zůstat. Doufám, že ti třeba jednou dojde, že mimozemšťané tady nejsou, ale já ano.

Camilla

--:--

Když dopis dočetl, málem se rozbrečel. Hodil na sebe kalhoty a bundu a vyrazil směrem na letiště. Řítil se po silnici vysokou rychlostí. Najel na dálnici. Chvíli jel, pak ale uviděl něco zvláštního. Zázrak, pomyslel si. U krajnice stálo Camillino auto. Píchla. Zastavil několik metrů za ní. Otevřel dveře a nedbaje provozu okolo sebe vyběhl za ní. Když ho uviděla, rozplakala se. Doběhl k ní, objal ji a do ucha jí zašeptal: „Miluju tě“. Pak jí začal líbat.

Při té příležitosti se ohlédl. Všiml si, že svým autem prakticky zakryl Camillin výstražný trojúhelník. Po dálnici se zběsile řítil kamion. Juan se pokusil Camillu odhodit, ale bylo pozdě. Ozval se náraz. Oba byli mrtví.

Ohodnotit tuto položku
(4 hlasů)

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

Kontakt

Máte dotaz, stížnost, nabídku nebo nám chcete jen napsat svůj názor? Nyní máte možnost. Pište přímo šéfredaktorovi na mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo na facebookovou stránku www.facebook.com/ttruhlablog.

Login

Vyhledávání

Go to top