Po třetí vyučovací hodině, po tzv. maratonu s třídní učitelkou, jsme se sešli v přízemí a vyrazili směrem do Galerie 1. Už ve Zlatnické nám paní učitelka prozradila sladké tajemství, které spočívalo v tom, že pokud poškodíme omítku v galerii, budeme ji muset i zamalovat. Docela nás to zarazilo. Paní učitelka byla zaražená natolik, že v barvách a lacích ještě ve Zlatnické koupila plechovku barvy. Obohaceni o barvu jsme vyrazili přes rozkopané centrum do galerie.
V galerii bylo příjemně a práce nad hlavu. Sundávali jsme na štaflích, které držela pospolu asi vůle boží, první obrazy z křivých zdí. Narazili jsme ale na to, že nám paní učitelka přece jen něco zatajila. Na 100 hřebíků jsme neměli ani jedny kleště. Nakonec jsme je vyndávali nůžkami.
Zlaté hřebíky. ******** žvýkačky. Když jsme slepovali ze zdi obrazy nalepené na žvýkačkách, zažili jsme to pravé peklo. Zaprvé to vůbec nešlo a všechno se trhalo, zadruhé už bylo jasné, že malování omítky je nevyhnutelné.
S pocitem, že obrazy už máme všechny sundané, jsme je postupně nosili ke dveřím a paní učitelka už lítala na štaflích a malovala. Pak jsme zjistili, že za otevřenýma dveřma do technické místnosti jich ještě pár zůstalo. Můžeme být rádi, že tam nevisí do teď. V tu chvíli přišel čas na oběd. Školní jídelna byla bezpečně daleko, tak jsme vyrazili do našeho oblíbeného Boulevardu.
Po obědě mělo přijet auto, úkolem bylo do něj naskládat obrazy a tím bychom měli s galerií skončit. Po návratu nás paní učitelka seznámila s realitou. V galerii totiž zůstala na zemi 8 metrů dlouhá černá čára od černé izolepy, která měsíc držela některá díla na zemi. Došli jsme si do úklidové místnosti pro nějakou nepitelnou tekutinu, hadr a vodu a začalo se vytírat. Je pravda, že pokud jsme čisticí prostředek nanesli na černou čáru a utřeli hadrem, tak to šlo jako po másle. Pravdou bylo ale i to, že jsme novou čáru také vyrobili. Plocha, kterou jsme vytřeli s pomocí čističe, byla tak čistá, že vůči okolní podlaze zářila ještě více, než čára černá. Černou barvu jsme úspěšně přemístili na hadr, kde zůstane už navždy.
Ještě že už přijela paní zástupkyně s autem. Naskládali jsme do kufru obrazy. Pokračovali jsme skládáním děl na sedadla. Těžký transportér mohl za pár minut vyjet a my jsme šli zpět po svých. Nelitovali jsme toho, protože jsme s Honzou a Vojtou mohli obdivovat stroje, které opravují koleje. Byli jsme jako malí, ale auto-tramvaj, která umí vysunout uprostřed podstavec a na něm se otočit o 360° bychom brali i jako velcí.
Ke škole jsme dorazili ve stejnou chvíli, jako naše milované obrazy. Díky schopným studentům naší školy, kterým tímto děkujeme za pomoc, jsme obrazy měli u výtahu za pár minut.
Nejzábavnější je část, kdy jeden z nás jezdí výtahem plným obrazů a vozí je na místo určení a děsně tím leze na nervy celému učitelskému sboru. To zábava není. Zábava je to, že u výtahu nelze nechat otevřené dveře. Přibližně každých 20 sekund se dveře zavřou a hned zase otevřou. Tuto nepříjemnou skutečnost všechny obrazy přežily.
Ve čtvrtém patře už to byla jen slavnostní cílová rovinka. Všechny obrazy jsme od výtahu přenosili do 405, kde naše práce skončila.
Ohlédnutí za výstavou ARTROK:
Pozvánka: http://www.truhlablog.mzf.cz/index.php?option=com_k2&view=item&id=240:artrok-v-truhle&Itemid=115
Videopozvánka: https://www.youtube.com/watch?v=JUUX7nGSXtQ
Fotky z příprav a vernisáže: http://www.truhlablog.mzf.cz/index.php?option=com_k2&view=item&id=257:fotky-z-vernisaze-a-priprav-vystavy-artrok&Itemid=115
Recenze: http://www.truhlablog.mzf.cz/index.php?option=com_k2&view=item&id=258:artrok-v-truhle
Videoreportáž: http://www.truhlablog.mzf.cz/index.php?option=com_k2&view=item&id=259:video-artrok-v-truhle-v-televizi&Itemid=115
